A vítr zašeptal… Část 2.

28.07.2019 11:45

Zapadající Slunce proměnilo nádvoří chrámu do podoby plátna impresionistického malíře. Před očima se mi vybavil obraz Claude Moneta Západ slunce v Benátkách. Miluji jeho obrazy. To, jak se pokoušel zachytit sílu okamžiku. Vystihnout atmosféru dané chvíle. Ten kratičký moment Tady a Teď, který je tak pomíjivý a zároveň věčný. Vždy se mi líbilo, jak dokázal vystihnout duševní rozpoložení daného místa. Na co asi myslel při malování? Uslyšel jsem kroky. Periferně jsem si všiml blížící se postavy. Přicházela ke mně svižným pevným krokem. Rychlý výdech a okamžité uvolnění. Automaticky jsem ve své pozici klesl o pár centimetrů níž. Cítil jsem, jak se mé nohy přitiskly ještě více ke kamenné dlažbě. Po zádech mi stékaly kapky potu a vpíjely se do lemu kalhot.

„Kde jsi byl?“ Hlas pronikl podvečerním tichem, které bylo narušováno pouze několika ptáky, kteří žili tady nahoře ve skalách. Nadechl jsem se k odpovědi, ale učitelův hlas pokračoval dřív, než jsem stačil cokoliv říct. „Chvíli jsem tě pozoroval, tělo bylo tady, ale ty ne. Když cvičíš tyto pozice je třeba absolutní bdělosti. Soustředění se na tělo a dech. V těchto pozicích trénuješ i svého ducha. Je jednoduché poddat se bolesti svalů, ale pak nemůžeš očekávat efekt, pro který tak dlouho cvičíš.“ „Proto jsi jel přes půl světa?“ Pokračoval učitel. „Jen proto, abys teď dělal prázdnou formu? To jsi mohl zůstat u vás v Evropě. Ušetřil bys čas a peníze.“ Trochu jsem se začervenal a sedl si ve svém postoji ještě hlouběji. Svaly se napjaly k prasknutí a bodavá bolest se rozšířila snad do celých končetin. „Vše, co tě tady učím, není o sebe-ovládnutí těla, je to o vytvoření dokonalé rovnováhy těla, duše a mysli. Musíš se stát bdělým a vědomým pozorovatelem svého života.“ „Tento aspekt pak přeneseš do všech tvých denních činností. Musíš pozorovat sám sebe a zároveň si v té nejčistší bdělosti uvědomovat vše kolem sebe. Každou drobnost.“ 

„To je cesta umění boje. Bojovník si totiž vybírá, jak bude boj probíhat.“ Vykládal mi, že skuteční mistři kolikrát nechali proběhnout boj v hlavě, aniž by došlo ke vzájemné konfrontaci. Stáli jen naproti sobě a souboj probíhal pouze v jejich mysli. Když souboj proběhl, uklonili se a bez jediného slova šli každý svou cestou. Mistr už konfrontaci nepotřebuje, boj probíhá bez boje. 

Když jsem začínal s bojovými uměními, hledal jsem vždy skutečnou vnitřní cestu. Všude o tom mluvili, ale nikde jsem to skutečně nezažil. Až jsem jednou přišel do malé tělocvičny a tam mi nikdo nic říct ani nemusel. Byl jsem doma. Úplně jsem cítil ve vzduchu TU energii. Tam to nádherně plynulo a tam se učila skutečná práce s vnitřní energií. Byl jsem tak nadšený, že v euforii jsem na sobě pracoval mnohonásobně více než ostatní žáci a výsledky se rychle dostavily. Nejdřív jsem se dostal k učitelovu učiteli. Pak jsem odjel za americkým mistrem a ten mě poslal přímo k zakladateli naší školy. Byl jsem na vlně, pracoval jsem na sobě. A s tím přicházelo i sebevědomí. Ego rostlo. 

Teď stojím v hluboké pozici. Svaly se třesou. Pot ze mě teče. Střídají se pocity horka a zimy z únavy. A nejraději bych utekl. Ale něco ve mně ví, že musím vydržet. Učitel se usmál a řekl jediné slovo. „Hlouběji.“ A já se pokusil vrátit do správné pozice. Postavil se přede mne a v natažené dlani měl semínko. Podíval se mi do očí a řekl. „Když ovládneš sebe, ovládneš svou realitu. Vše je jen ve tvé mysli. Tvé tělo je iluze, tvé svaly jsou iluze, tvá bolest je jen pocit.“ „Když ovládneš sám sebe, můžeš cokoliv.“ Několikrát se nadechl a ponořil se do sebe. A najednou se to stalo. Semínko v jeho dlani prasklo a začalo pomalu klíčit. Poodešel do zahrady, znovu se uvolnil ještě víc a jedním prstem udeřil do země tak, že se mu prst zabořil do země. Vypadalo to, jakoby se země rozestoupila. Semínko jemně položil dovnitř a zahrabal. „Uvolni svou mysl, ponoř se do sebe, splyň se zemí i s Vesmírem.“ Poslechl jsem. A najednou se to stalo. 

Zmizelo nádvoří, na kterém jsem cvičil. Zmizela bolest. Zmizel pocit těla. Najednou jsem vnímal jen sebe, spojení se zemí a celý Vesmírem. Měl jsem pocit absolutní síly, kterou jsem cítil v sobě i všude kolem sebe. Síly, kterou jsem vždy měl a kterou mohu, ale vlastně vůbec nemusím použít. Ucítil jsem závan větru, bylo to jako pohlazení po tváři. Vítr zašeptal v korunách stromů. „Zdravím tě příteli, vítej z dlouhého spánku nevědomého.“ Stromy se kymácely v nádherném pomalém rytmu větru ze strany na stranu. Cítil jsem jejich vědomí. Když jsem se myslí pokusil vítr zastavit, okamžitě ustal. Pak jsem se zaměřil na stromy a vítr se opět objevil a začal s nimi pohybovat v rytmu mého nádechu a výdechu. Čas zmizel a já tam stál celou věčnost. Srostlý se zemí a volný jako vítr. Jakoby zdáli jsem uslyšel mistrův hlas. „Cvičení, stejně jako meditace jsou jen berličky pro tvé ego. Berličky, které ti pomáhají k uvědomění iluze tohoto světa. Když jednou prožiješ spojení s celou realitou, i tyto berličky přestáváš potřebovat. Tento stav mysli si můžeš kdykoliv navodit jenom samotnou vzpomínkou na něj. Důležité je vnitřní uvolnění a odstup sama od sebe, nepřipoutanost k tělu a egu a zároveň plně bdělá pozornost. Takhle žije mistr svého života.“ 

Poslední paprsky ozářily údolí pod námi. Na protějším kopci se poklidně pásly kozy. Nízko nad námi proletěl pták, až jsem měl pocit, že cítím závan větru jeho křídel. Na mé natažené ruce přistála veliká vážka. Dívala se na mě, jakoby si mě prohlížela. Měl jsem pocit, že se na mě vnitřně usmála. Roztáhla křídla a zmizela. Pochopil jsem. 

Napsal Pavel Vondrášek

S láskou, www.kvantovaterapie.cz

Další články