Putovali spolu dva zenoví mniši Tansan a Ekido a dospěli k brodu. Na břehu stála překrásná mladá dívka v hedvábném kimonu. Očividně měla strach přejít přes řeku, protože ji vzedmuly silné deště. Ekido se rychle podíval jinam. Naproti tomu Tansan nezaváhal a beze slova vzal dívku do náruče a přenesl ji přes řeku. Na druhém břehu ji opatrně postavil a oba mniši pokračovali mlčky v cestě.
Uplynula čtvrthodina, půlhodina, celá hodina. Tu Ekido vyhrkl: "Co to do tebe vjelo Tansane! Porušil si několik mnišských pravidel naráz. Jak sis té hezké dívky vůbec mohl všímat, natož se jí dotknout a přenést jí přes řeku?" Tansan klidně opáčil: "Já jsem jí nechal u řeky, ty jí ještě stále neseš dál?".
Občas to největší břemeno neseme sami, ve své hlavě. Trápíme se pro naprosto nepodstatné záležitosti a děláme si výčitky, které jsou úplně zbytečné. Snažíme se držet iluzí zákazů, rozkazů a přikázání, které nás kolikrát svazují natolik, že potom nás jakákoli drobnost může podobným způsobem vyvést z rovnováhy. Nedělejme si domněnky, nepodléhejme výčitkám. Buďme sami sebou. Stejně jako mnich, který jen s čistým srdcem pomohl dívce v nesnázích. Život pak začne být mnohem jednodušší a příjemnější. Jak to máte vy?
S láskou, www.kvantovaterapie.cz
