Jak snadné je uvěřit příběhu druhých a díky tomu stále podporovat rozdělování na dobro a zlo. Na ty hodné a na ty špatné. Na ty, kteří ubližují a ty, kteří neprávem trpí. Když člověk vypráví svůj příběh, málokdy do něj zakomponuje všechna fakta. Ať už proto, že se nehodí do příběhu se zamýšleným vyzněním, nebo proto, že je nechce vidět, protože by si to neustál sám před sebou a tak raději hledá varianty, jak si odůvodnit sám své jednání, aby bylo v souladu s obrazem, který má nebo chce mít o sobě samém. Anebo také z toho důvodu, že fakta jednoduše nevidí, jelikož nezapadají do toho, co říkají jeho zkušenosti.
Určitě znáte situaci, kdy někomu něco vysvětlujete a on pořád nechápe, co chcete říct. A vy už máte pocit, že jste řekli všechno. Některé věci se musí zažít a prožít, aby mohly být pochopeny. A přesto nikdy nemáme s nikým naprosto stejný prožitek. Proto jen vysvětlování svých prožitků nefunguje. Jelikož druzí si pod tím představují něco jiného – na základě svých vlastních prožitků a zkušeností. A tak jsme uvízli v pasti představ nejen sami o sobě, ale i o druhých. U těch především. V záchvatu upřímnosti sami k sobě jsme schopni přiznat si, jací skutečně jsme. U druhých toto v podstatě není možné plně odhalit.
Schválně – kolik lidí o vás ví naprosto všechno – i ty nejtajnější poklesky nebo přání? A kolik lidí má na vás názor? Čím jste více ve veřejném dění, tím více lidí na vás má vytvořený názor. Podívejte se třeba na časopis Blesk nebo na jakoukoli celebritu. Jaký názor třeba máte na Helenu Vondráčkovou? Kdo z vás ji skutečně zná? Kdo ví, co skutečně zamýšlí? Kdo ví, proč jedná, tak jak jedná? Kdo ví, kým skutečně je? A jaký názor máte na svou sousedku? Věříte, že je ve skutečnosti opravdu taková? Nežijeme v tělech, duchu i srdcích druhých lidí. Neprožili jsme do puntíku to, co prožili oni, nerozhodovali jsme se v životě přesně tak jako oni. I jejich příběhy, které jsou podávány neúplně, si vyhodnocujeme podle svého – podle svých vlastních zkušeností. A tak se navzájem podporujeme v příbězích, o kterých víme jen velmi málo a které častěji souvisí s námi samotnými a naším vlastním prožíváním, než s příběhem druhého člověka. A vytváříme si na jejich základě své domněnky o životě a zároveň se pomocí nich programujeme na to, co sami budeme v životě prožívat.
Věříme, že lidé jsou. Nejsou ani dobří ani špatní. Ani jejich jednání nejsou dobrá nebo špatná, jsou součástí celku. Dějí se nám ty věci, ve kterých v sobě buď máme anebo naopak nemáme lásku. Ty první vyhodnocujeme jako dobré a ty druhé jako špatné. Jedinou odpovědí je láska. Když dáme lásku do všeho, co vnímáme a slyšíme, i do toho, co je tzv. špatné a tzv. dobré, přestaneme pořád dokola bojovat o dobro a zlo, přestaneme se podílet na vytváření dobra a zla. Nemáme rádi zlo, vzpíráme se mu, bojujeme s ním, a přesto ho tímto stále tvoříme. A byť to děláme se sebelepším úmyslem, nikdy nepoznáme příběh celý, a i když si myslíme, že bojujeme za dobro. Vždy, když bojujeme, nevytváříme lásku. V tomto uvažování jsme neustále podporováni, výchovou, školstvím, médii. Je to logické, pokud jsme udržováni v boji dobra a zla, nejsme svobodní.
Ale je to špatné, že se to tak děje, že to tak dělají? Není. Hrají tu hru s těmi, kteří ji hrát chtějí. Je to naprosto v pořádku, až bude jedna ze stran chtít tuto hru ukončit, vždy z ní může vystoupit. A do celé situace vnést lásku. Je to jen na nás samých. Nikdo jiný nám nic nedělá, vše si způsobujeme nebo dovolujeme jen my sami. Když jsme v rovnováze a v lásce, věci se dějí tak nějak sami, v souladu s naším nastavením. Už nevnímáme věci jako dobro nebo zlo. Rozdíl mezi nimi se stírá. Neznamená to, že se nám dějí jen podle většinového mínění hezké věci, znamená to, že jsme v souladu se vším, co se děje. A učíme se z toho. A díky tomu si přinášíme do života ještě více lásky. A vylaďujeme své osobní vyzařování až do maximální spokojenosti. Vůbec to neznamená, že jsme flegmatičtí nebo pasivní, naopak jsme velice aktivní tvůrci.
Chcete to také takto prožívat?
S láskou, www.kvantovaterapie.cz
